Podívejme se na tento projekt a jeho souvislosti trochu podrobněji. Kapacita vysokonapěťového kabelu na stejnosměrný proud projektu NordLink je maximálně 1 400 MW, má délku 623 km a je uložen z největší části na dně Severního moře.

Kabel má být řešením dilematu s kolísáním výroby energie z vrtošivých větrných a fotovoltaických elektráren. Má také přispět k energetické bezpečnosti obou zemí, stabilizaci cen elektřiny a v neposlední řadě k zamezení placení kompenzačních plateb (ušlých příjmů) producentům větrné elektřiny v severním Nemecku kvůli její občasné nadvýrobě a nucenému odpojení, aby se nepřetížily sítě. Šlesvicko-holštýnský premiér Daniel Günther zmínil při slavnostním aktu částku 380 mil. eur za kompenzace ve své spolkové zemi jen za prvních pět měsíců letošního roku. Od roku 2022, kdy má být odpojena od sítě poslední německá jaderná elektrárna, ale vzrostou kompenzační náklady v celém Německu dokonce asi na 4 miliardy eur ročně – tedy na více než 100 miliard korun!

Na webových stránkách bavorského časopisu Focus se problematice NordLinku věnoval odborník Klaus H. Richardt, který má téměř čtyřicetileté praktické zkušenosti s projektováním, provozem i modernizací nejrůznějších typů elektráren. Zkoumal, zda se NordLink a Norsko mohou stát kýženou záchranou Energiewende, jejíž praktické problémy jsou stále zřetelnější a dále se průběžně obnažují s každou další odstavenou jadernou nebo uhelnou elektrárnou.

Norsko má čtyřikrát vyšší spotřebu elektřiny na jednoho obyvatele než Německo. V roce 2020 činila norská spotřeba elektřiny 140 TWh při zhruba pěti milionech obyvatelích, v Německu s 83 miliony obyvateli to bylo 543 TWh. Zdůvodnění je nabíledni: elektřina v Norsku je z německého pohledu neuvěřitelně levná. Podle norského Business-Portal se cena elektřiny pro domácnosti pohybuje okolo 11 centů za kWh. V Německu je to téměř trojnásobek – okolo 32 centů za kWh.

Nízká cena elektřiny vede k jejímu širokému využívání – téměř všichni Norové elektřinou topí a obliba elektromobilů je nejvyšší na světě. Více než každé druhé auto nově zaregistrované v Norsku je na elektrický pohon.

Myšlenka nadbytečnou německou elektřinu z větru vyvážet do Norska – tam ji spotřebovávat, případně ukládat a v době tzv. „tmavého bezvětří“ (Dunkelflaute), kdy nefouká a obloha je zatažená, odtamtud naopak dovážet ekologickou elektřinu, je samozřejmě lákavá. Je ale také reálná?

Norsko disponuje dostatečným množstvím velkých vodních nádrží, což mu většinou stačí k pokrytí vlastní spotřeby elektřiny. Přečerpávací kapacity jsou ale poměrně malé, protože prozatím jich nebylo zapotřebí a také doposud neexistoval větší přebytek elektřiny pro pohon čerpadel. Během mimořádně studených zim musí Norsko elektřinu dokonce nakupovat v zahraničí, a to většinou v době, kdy se v Německu vyskytuje největší riziko tmavého bezvětří. V nejdůležitějším období z pohledu Německa tedy norské dodávky elektřiny prakticky nepřicházejí v úvahu. Z grafu znázorňujícího norskou průměrnou týdenní výrobu (červená) a spotřebu (modrá) je patrné, že větší převis výroby nad spotřebou ve výši až 250 GWh/týden se vyskytuje pouze mezi týdny 21 až 41, tedy od konce května do poloviny října – neboli v době, kdy je v Německu zpravidla dostatek slunce i větru.

Kolik elektřiny může Norsko vůbec vyvážet? Na zodpovězení této otázky je možno si názorně ukázat diametrálně odlišný úhel pohledu z hlediska různých zájmů. V oficiálních podkladech v NordLinku jsou uvedená velkolepá data o možnosti dodávat zelenou norskou elektřinu pro více než 3,6 milionu německých domácností – tedy pro zhruba deset milionů obyvatel. To zní na první pohled úctyhodně...

Richard k tomu však dodává, že by uvedených 250 GWh za týden stačilo teoreticky na necelé tři hodiny kompletní týdenní německé spotřeby. Jelikož však NordLink disponuje poměrně malou kapacitou 1 400 MW, lze prakticky z Norska dovážet jen maximálně 1,4 GW, což odpovídá asi 1,6 procentům maximální spotřeby Německa. To vše ale zase platí jen za předpokladu, že by Německo bylo jediným „zákazníkem“ Norska. Tak tomu však není - ve frontě zájemců o zelenou norskou elektřinu stojí ještě Velká Británie, Nizozemsko, Dánsko, Švédsko a Rusko... obtížené podobnou problematikou.

Richard z uvedených skutečností vyvodil, že tento projekt nebude žádnou významnou záchranou Energiewende ani Německa v obdobích nedostatku elektřiny. Investice dvou miliard eur (více než 50 miliard korun) tak nepřinese nic významného, a to dokonce ani v případě, že by Norsko masivně investovalo do svých přečerpávacích elektráren. Spodní nádrže jsou totiž v Norsku zpravidla malé a Norsko nepřipustí z ekologických důvodů čerpání slané vody z mořských fjordů do horských nádrží. Velké peníze se tak investovaly do „úzké pěšinky“, která bude nevýznamná pro Německo a spíše přispěje k energetické bezpečnosti Norska.

Absurdně bude podle Richarda naproti tomu v Hamburku sešrotována černouhelná elektrárna Moorburg s elektrickým výkonem 1 600 MW, napěchovaná nejmodernější technologií. Oficiálně byla zprovozněná teprve v roce 2015 a stavebními náklady dosáhly tři miliardy eur (více než 75 miliard korum). Při roční využitelnosti 7 200 hodin byla vždy po ruce i v obdobích „tmavého bezvětří“ a dodávala nepřetržitě nejen elektřinu, ale také díky kogeneraci zatím zhusta opomíjené TEPLO! Místo aby sloužila běžných pět až šest desítek let, byla v prosinci 2020 odpojena od sítě. Je pravdou, že při roční výrobě 11,5 TWh elektřiny elektrárna Moorburg zatížila atmosféru 8,5 miliony tun CO₂. Ale zároveň je pro rozumné zřejmé, že německé odstavování uhelných elektráren světové klima vůbec nezaznamená, pokud současně nebude zastavena výstavba nových a postupně omezováno využívání stávajících uhelných elektráren v Číně, která je bezkonkurenčně největším emitentem CO₂ na světě. A tam se zatím nic takového nechystá... a zprovozňují se naopak stále další uhelné elektrárny.

NordLink samotný tedy není skutečným řešením pro Energiewende, což ostatně připustila při svém proslovu i kancléřka, která nadále považuje za nezbytné lepší propojení obnovitelnou elektřinou bobtnajícího severu Německa s průmyslovým jihem země...