Zdraží auta, letenky, bydlení i elektřinu. Navíc může Evropská unie v důsledku představených opatření přijít o další podstatnou část své konkurenceschopnosti ve světě a střelit se tak do vlastní nohy.

„Soubor návrhů patrně vyvolá bouřlivou debatu,“ predikuje hlavní ekonom Trinity Bank Lukáš Kovanda. Každé odvětví unijní ekonomiky totiž má přimět k výraznému uspíšení odklonu od fosilních paliv. Stěžejním cílem souboru opatření má být snížení emisí o 55 procent v porovnání s rokem 1990, a to nejpozději v roce 2030. Unii by se splněním tohoto cíle otevřela cesta k eliminaci emisí skleníkových plynů do roku 2050.

Za tím účelem má EU zavést právě zmíněnou sadu opatření. Jedním z nich je rozšíření systému emisních povolenek také například na lodní přepravu. Dalším pak eliminace automobilů na konvenční pohon, tedy na pohon benzínový či dieselový. Evropská komise také koketuje s myšlenkou zavedení uhlíkových cel na dovážený cement, hliník či ocel.

„Soubor opatření bude zdaleka nejambicióznějším krokem, který kdy byl v historii lidstva podniknut za účelem ochrany klimatu. Už od roku 2035 by se v EU měla vyrábět čistě jen auta s nulovými emisemi, tedy například elektromobily. Letecké společnosti zase budou nakonec muset zaplatit každou tunu oxidu uhličitého, který emitují,“ komentuje návrh Kovanda.

Tak daleko jako EU ve snaze učinit ekonomiku klimaticky šetrnější nezachází žádné další hospodářství světa. EU má v plnění zelených cílů výrazně předběhnout jak Spojené státy, tak Čínu a všechny další ekonomické celky. Obyvatelé EU se tedy vskutku stanou součástí nebývalého společenského experimentu, který pro ně bude znamenat hlavně jedno: zdražování. Klimaticky šetrnější technologie a postupy jsou dražší, jinak by se již dávno využívaly přirozeně. Politici přitom sami žádné peníze nevydělávají. Disponují penězi firem a občanů. Firmy a občané EU se přitom nyní budou potýkat se zdražujícími automobily, letenkami, bydlením, energiemi, ale i zbožím z dovozu. To vše a mnohé další v důsledku souboru klimatických opatření notně prodraží.

Soubor opatření se tak bude financovat z vyšších daní firem a občanů EU, dále na dluh – což jsou jen budoucí daně firem a občanů EU – a částečně také ze cla, tedy z daně na dovážené zboží. Na zavedené clo ale doplatí také občan EU. Pokud totiž EU uvalí daň například na levnější dováženou tureckou ocel, neboť její výroba dostatečně nesplňuje podmínky klimatické šetrnosti, daná turecká ocel o ono clo zdraží. O clo tedy zdraží také třeba automobil nebo stavba, při jejichž produkci se daná ocel využívá. To zase někdo zaplatí. Občan EU. Vždyť levnější ocel se nyní dováží právě proto, že je levnější. Její zdražení nutně zdraží i finální produkt.

Mezi lety 1990 a 2019 snížila EU emise o 24 procent, zejména díky zavedení systému emisních povolenek, které se zatím uplatňují v případě velkých podniků či elektráren. Snížení emisí o 55 procent v porovnání s rokem 1990 se tak nemusí zdát až tak nerealistickým cílem. Jenže každý další procentní bod redukce emisí si vyžádá postupně větší a větší oběti ze strany každičkého občana EU. Celé unijní ekonomice tak hrozí, že se osudově střelí do nohy. A že zdražování jí ochromí natolik, že ztratí citelně ze své konkurenceschopnosti ve světě.

Evropská ekonomika ve světovém měřítku přitom dlouhodobě upadá, citelně ztrácí na konkurenceschopnosti už nyní. Dokumentuje to třeba i nedávno publikovaný žebříček nejhodnotnějších firemních značek světa. V první padesátce má EU už jen šest zástupců. Ještě v roce 2008 jich měla šestnáct. Navíc, zatímco USA či Čínu reprezentují na čelných místech technologické značky založené často na samém sklonku 90. let, jako je Google, Tencent či Alibaba, Evropu v pořadí zastupují značky jako Louis Vuitton, s rokem založení 1854, nebo Chanel, vzniklý v roce 1910. To napovídá, že Evropa ekonomicky bude upadat i nadále. Nevěříme-li tedy, že budoucnost patří dámským kabelkám spíše než on-line a IT technologiím či e-commerce.

Ekonomické chřadnutí Evropy má i The Economist za “spektakulární”. Prvně v historii je podle týdeníku nyní 60 procent firem se světově nejvyšší tržní hodnotou z USA. Evropa jich má poprvé v novodobé historii jen méně než dvacet procent. Hodnota firmy přitom z velké části reprezentuje inovativní potenciál. Vždyť třeba hodnota firmy se odvíjí od hodnoty jejích akcií. A jejich hodnota zase do značné míry vypovídá o tom, jak investoři věří v budoucí úspěšnost a ziskovost příslušné firmy.

Proč investoři méně a méně věří v budoucnost evropských firem? Evropa trpí hned několika závažnými chorobami. Její ekonomika je předlužená a přeregulovaná, takže firmy ztrácí schopnost inovace a ve světě jim ujíždí vlak.

„Soubor klimatických opatření, který dnes Evropská komise představí, předluženost a přeregulovanost masivně umocní, byť s bohulibým cílem. EU může v důsledku dnes představených opatření přijít o další podstatnou část své konkurenceschopnosti ve světě. Navíc, i když se takto fatálně ekonomicky střelí do nohy, není nikde zaručeno, že tím světu jakkoli pomůže z hlediska environmentálního. Pokud totiž ekonomiky typu USA, Číny či Indie nebudou postupovat tak ambiciózně jako EU v dosahování zelených cílů, EU sama nemá šanci celoplanetární klima příliš ovlivnit. Vždyť z globálního hlediska je Evropa geograficky jen nevelkým západním výběžkem Eurasie,“ uzavírá Lukáš Kovanda.