Jenže to může přinést závažné důsledky, které dopadnou na tisíce domácností, podnikatelů, ale také na města a obce. Nyní míří novela do sněmovny. Na poslancích bude, zda konečně otevřou debatu nad riziky zpětných změn podpory obnovitelných zdrojů.

Většina českých solárních elektráren vznikla před deseti a více lety. V dobré víře a na základě pobídky státu do nich investovali peníze půjčené od bank a investorů domácnosti, podnikatelé, ale také města a obce. Důvěru ve stát zajistila zákonná garance návratnosti. Stát díky jejich vkladu splnil své závazky v navyšování podílu obnovitelných zdrojů a Česká republika tak díky těmto projektům modernizovala svou energetiku směrem k šetrnějšímu životnímu prostředí.

V době vzniku zákona, který určil podmínky podpory obnovitelných zdrojů, a v době velké výstavby solárních elektráren v letech 2009 a 2010, nebyla omezena výnosnost projektů. Výše podpory byla vždy určena garantovanou výkupní cenou nastavenou na 20 let. Tato pravidla vycházela ze zákona č. 180/2005, doprovodných vyhlášek a cenových rozhodnutí Energetického regulačního úřadu. Žádné limity ve formě vnitřních výnosových procent nikdy nebyly v pravidlech podpory obsaženy.

Sedm retroaktivních opatření omezilo podporu solárních elektráren

Vládní politici často využívají v argumentaci proti podpoře solárním elektráren objem podpory, které investoři získávají. Vytratil se však fakt, že minulé vlády řešily možnou překompenzaci prostřednictvím nejdříve 26 % solárního odvodu, jenž platil v letech 2011-2013 a snížil podporu fotovoltaických elektráren o 18 miliard korun.

Následně byl tento solární odvod prodloužen ve výši 10 % po celou dobu životnosti pro solární elektrárny z roku 2010. Během 17 let jeho platnosti tak stát sníží podporu o téměř 40 miliard korun. Přitom právě při prosazení prodlouženého odvodu Ministerstvo průmyslu a obchodu jasně uvedlo, že jde o opatření, která má definitivně řešit údajnou nepřiměřenou podporu. Toto stanovisko následně potvrdila Evropská komise během procesu notifikace české podpory obnovitelných zdrojů. Otevírá se tedy otázka, v čem lze státu důvěřovat, pokud zneužívá své pozice a mění názory podle toho, jak se té, které vládě hodí...

Do ekonomiky, a tedy i návratnosti solárních investic zasáhlo zavedení nesmyslných recyklačních poplatků, zrušení slíbených daňových prázdnin, zrušení zrychleného odepisovaní, zrušení podpory decentrální výroby a povinnost dodatečné instalace dispečerského řízení.

Vláda chce omezit výnosnost ve výši IRR 6,3 %. Tato hranice však nepokryje ani úroky většiny úvěrů financujících bank. Úroky z těchto úvěrů byly v době realizace většiny FVE projektů stanoveny zpravidla v rozpětí 6–9 %. Zisk ve výši 6,3 % tedy nepokrývá ani úroky z těchto bankovních úvěrů.

Pro srovnání: v roce 2009 se desetileté státní dluhopisy úročily na úrovni 6 %. Solární energetika byla v letech 2009 a 2010 novou, nevyzkoušenou technologií, a tedy rizikovou investicí. Pokud by investoři věděli o limitu výnosnosti dle IRR 6,3 %, do FVE by rozhodně neinvestovali.

Vláda pak zdůvodňuje, že hodnotu IRR pro solární elektrárny napsala do zákona dle Evropské komise. Jenže toto tvrzení má silné slabiny. Pouze u fotovoltaiky vzala minimální hodnotu. U jiných typů obnovitelných zdrojů naopak maximální (až 10,6 % IRR pro bioplynové stanice).

Uvedené argumenty tak odhalují, že vláda hledá spíše ideologické cesty, kterými chce zasáhnout proti solární energetice, než že by měla své kroky nějak promyšlené. Česku tak hrozí, že se po 10 letech spíše stagnace moderní energetiky neotevře novým příležitostem dnes levným řešením v solární energetice.