Nedostatečný geologický průzkum, lajdáctví a souhra náhod byly
před 60 lety, 2. prosince 1959, příčinou protržení francouzské
přehrady Malpasset, ležící u východní části středomořského azurového
pobřeží. Tragédie si vyžádala přes 420 lidských životů a stala
se jednou z nejhorších událostí obdobného druhu.
Umístěním myšího kurzoru do obrázku dojde k jeho změně
[1/2] Zbytky přehrady Malpasset[2/2]
Zbytky přehrady Malpasset
Přehrada se protrhla v 21:13 místního času a záplavová vlna,
která byla zpočátku vysoká 40 metrů a jež se do údolí řítila rychlostí
70 kilometrů za hodinu, smetla z povrchu země dvě vesnice a za 20
minut se přiřítila do sedm kilometrů vzdáleného města Fréjus, který
z části zaplavila.
Síla vlny byla taková, že tunové kusy přehrady ničily vše živé
i neživé až ve vzdálenosti téměř dvou kilometrů a ještě ve Fréjusu
záplavová vlna dosahovala až tří metrů. Podle některých zdrojů bylo
obětí daleko více než oficiálně uváděných 423. Mnoho těl totiž vlna
odnesla do moře. Mezi oběťmi byli i dělníci z nedaleké stavby silnice,
které nikdo nepostrádal, protože na stavbě pracovali bez povolení.
Klenbová betonová přehrada v malebném údolí Malpasset na řece
Reyran se začala stavět v roce 1952 a sloužit měla jako zdroj vody
v tomto suchém regionu. Jejím architektem byl slavný André Coyne,
autor několika desítek přehrad v mnoha zemích světa.
Hráz byla vysoká 60 metrů, dlouhá byla přes 220 metrů a objem
nádrže činil 50 milionů metrů krychlových. Na místě se dodnes nacházejí
zbytky hráze a turisté si tak mohou udělat obrázek o tom, co se
tenkrát stalo.
Tragédii způsobil tektonický pohyb okolních skal v kombinaci
s vydatnými srážkami, které způsobily přeplnění nádrže, která nevydržela
tlak hornin i vody. V osudný den voda stoupala v hrázi neočekávaně
rychle, a stráž se proto rozhodla spojit s ústředím. Telekomunikační
společnost ale zrovna stávkovala, a tak se zaměstnanec přehrady
vydal na motorce do Fréjusu. Povolení k otevření stavidel však nedostal,
protože radní se báli, že by voda ohrozila stavbu nového silničního
mostu.
Povolení přehrada nakonec dostala až v šest hodin večer, což
už bylo pozdě. Voda začala přetékat a po deváté hodině se část hráze
zhroutila. Strážný, který žil asi dva kilometry pod hrází, se zachránil
i s rodinou útěkem do okolních kopců.
Až později se objevily informace, že na některé závady experti
poukazovali již při stavbě přehrady, a také geologický průzkum byl
nedostatečný. Svou roli sehrály i exploze z blízké stavby silnice
a pracovníci přehrady navíc v den katastrofy přehlédli varovné signály
v kontrolních přístrojích. Zhroucení přehrady notně zasáhlo jejího
architekta Coynea, který zemřel jen několik měsíců po tragédii.
Ruiny přehradní hráze na mapách Google
|