Česká vláda energetickou krizi dlouho podceňovala. Teď ale postupuje v rámci možností správně. A za zajištění náhrady za ruský plyn zaslouží vysloveně pochvalu, soudí energetický expert Jaroslav Míl.

Vládě Petra Fialy se za šest měsíců povedl malý zázrak: Zajistila pro Českou republiku plyn. Zasadila se o získání kapacity a sjednání nových dodávek přes terminál na LNG v holandském Eemshavenu, dál jedná s Polskem i Německem o podílech v dalších terminálech. Napravila tak fatální selhání posledních dvou vlád, které energetickou bezpečnost vůbec neřešily.

Poslední vývoj jasně ukázal, že být v plynu závislý jen na přepravní trase přes Německo a Ukrajinu je bezpochyby vážným bezpečnostním a politickým rizikem. Právě proto je ale třeba jít v budování alternativních cest ještě dál.

Ceny podle místních elektráren

U elektřiny přistupuje vláda k regulaci ceny na straně spotřeby. Návrh ministra Zbyňka Stanjury na zdanění firem v celém řetězci od výroby elektřiny až po prodej tak, aby se jim vracely jen výrobní náklady a přiměřený zisk, je krok správným směrem.

Jenomže regulace je sice zajímavá, ale neřeší příčinu cenového růstu. Ten je způsoben nestabilní výrobou solárních a větrných elektráren, kvůli níž je potřeba zapojovat na straně výroby také plynové zdroje.

Velkoobchodní ceny elektrické energie se ale mají odvíjet od výrobních nákladů zdrojů v dané zemi a přiměřeného zisku jejich provozovatelů. Určitě ne od nefunkční a manipulované burzy, na níž se odehrávají jen minimální obchody. Zároveň mají být ceny stabilizovány dlouhodobými, více jak desetiletými kontrakty.

Právě k tomu mířil návrh Francie, Španělska, Itálie, Rumunska a Řecka pro Evropskou komisi z listopadu loňského roku, jehož projednávání bylo ale zablokováno.

Nechuť jít po příčině

Evropská komise se stále snaží udržet v chodu burzu, byť svou nefunkčnost jasně prokázala. Energetické firmy na burzách mají utopené desítky miliard eur, trh přesto nefunguje. Doplňování další likvidity od jednotlivých států či z evropských fondů problém nefunkčnosti burzy rozhodně systémově neřeší.

Německo a Evropská komise prosazují stále jen řešení důsledků a nemají chuť odstraňovat příčiny problémů. Dokladem je i neochota zastropovat ceny plynu pro výrobu elektrické energie, což celkové ceny zvyšuje. Raději budou prosazovat zdanění levných zdrojů a přerozdělování peněz spotřebitelům, místo aby zajistily, že výrobci prodávají za výrobní náklady a přiměřený zisk, což by zajistilo levný proud pro spotřebitele a zároveň - na rozdíl od přerozdělování - by to zapůsobilo jako protiinflační mechanismus.

Dalším dokladem nechuti řešit podstatu je také skutečnost, že Evropská komise chce za každou cenu obchodovat více jak 60 procent vyrobené elektřiny na spotovém (denním) trhu. To je pro energetiku zcela nesmyslný postup.

Základem by měly být naopak dlouhodobé kontrakty, které stabilizují ceny. Na krátkodobých trzích by se měla pouze dorovnávat pozice výrobce nebo obchodníka.

Příliš vysoký strop

Ceny pro spotřebitele dotované vládou by v žádném případě neměly vycházet z ceny silové elektřiny ve výši 200 eur za megawatthodinu, jak to chce Evropská komise. Měly by vycházet z nákladů našeho vlastního výrobního mixu. České elektrárny vyrábějí výrazně levněji, takže by taková cesta vedla k přijatelným cenám pro spotřebitele.

Celkově je třeba říct, že vláda Petra Fialy dosáhla v dané situaci - s ohledem na včerejší jednání rady ekonomických ministrů v Bruselu a na postoj Německa, na němž jsme silně závislí - za poslední dva týdny opravdu velmi dobrého výsledku. I přes ekonomickou a dezinformační válku, která je tu vedena.