Ruský plyn nedokáže Evropská unie do konce roku nahradit. Obnovitelné zdroje, ani zelený vodík jej nenahradí také. Analýza možností jasně ukazuje, že je potřeba odložit „uhelný exit“.

Pokračovat za současné situace o přechodu energetiky na zemní plyn je čiré bláznovství. Budeme velmi rádi, když budeme mít tolik plynu, kolik jej odebíráme dnes. Lpět za současné situace na tom, že by se české uhelné elektrárny měly odstavit do roku 2030, nebo 2033, je bez nadsázky ohrožení národní bezpečnosti. Protože plyn, který měl nahradit v elektrárnách a teplárnách uhlí, potřebujeme pro průmyslové provozy a vytápění domácností. Jiný plán „B“ nemáme k dispozici.

Frans Timmermans, coby eurokomisař odpovědný za Zelený úděl (Green Deal) a s ním celá Evropská komise, znovu ukázali, jak snadné je řešit zásadní problémy EU z věže ze slonové kosti, ve které se v Bruselu již mnoho let nachází. Představený plán, byť s akutní hrozbou ruských tanků za zády, bohužel nevykazuje o nic víc znalosti reálné energetiky a fyzikálních zákonů, než dosavadní záměry. To samé přitom zřejmě platí i pro povědomí Evropské komise o tom, odkud a jak rychle je možné do prostoru EU dostat životně důležité suroviny. Je to evidentní z hlavního cíle, jejž komise deklarovala: V letošním roce snížit závislost Evropské unie na ruském plynu o dvě třetiny a ukončit závislost na ruských dodávkách plynu „mnohem dříve než v roce 2030“.

„Nastal čas řešit naše zranitelná místa a rychle se stát nezávislejšími v našich možnostech v oblasti energetiky. Přejděme na obnovitelné zdroje energie rychlostí blesku,“ apeloval v té souvislosti místopředseda Evropské komise Frans Timmermans na členské státy. „Obnovitelné zdroje energie jsou levným, čistým a potenciálně nekonečným zdrojem energie a místo financování odvětví fosilních paliv jinde vytvářejí pracovní místa zde. Putinova válka na Ukrajině ukazuje, že je naléhavě nutné urychlit náš přechod na čistou energii,“ dodal muž, který označil soustředění ruských armád u ukrajinských hranic za tah na odvedení pozornosti od „klimatické krize“.

Online grafy Agorameter ukazují, jaké jsou skutečné možnosti OZE. Při pohledu na posledních 12 měsíců je zřejmé, že tyto zdroje nedokázaly pokrýt spotřebu Německa ani jednou. Jejich celkový instalovaný výkon je přitom již o více než pětinu vyšší, než těch konvenčních. Ale ani kdyby byl trojnásobný, nedokáže pokrýt potřeby země v noci, když je zataženo a když nefouká, či naopak když fouká moc. (Zdroj: www.agora-energiewende.de)

Co komise nebere v úvahu?

Realita je však taková, že snížit závislost na ruském plynu do konce roku 2022 je naprosto nemyslitelné. Pokud tedy nevypneme evropský průmysl. EU totiž nemá v rukou fakticky vůbec nic, čím by ruský plyn – tedy 40 procent dodávek – nahradila. Těžba v Nizozemsku, což je jediná významnější těžba zemního plynu v prostoru Unie, poklesla na minimum a již nebude obnovena. Norsko, o němž se v této souvislosti také mluví, již rok upřednostňuje dodávky do Spojeného království na úkor EU a všechny tankery se zkapalněným plynem (LNG), které v letech 2019-2020 kroužily kolem Evropy, jsou definitivně pryč. Kde? No, přece v Asii, kde strmě vzrostla poptávka a výrazně vyskočily i ceny.

Evropa má navíc nedostatek terminálů pro příjem tohoto plynu, čili kapacita dodávek je tím rovnou omezená. Samotné Německo nemá dokonce takový terminál vůbec žádný. A aby toho nebylo málo, výrobní kapacity vývozců zkapalnělého plynu jsou již nyní využity na více než 80 procent.

Podle představy Bruselu mají popsaná nefunkční řešení doplnit o masivní výstavbu obnovitelných zdrojů (OZE). Tedy větrných elektráren s více než stometrovými stožáry a lánů fotovoltaických panelů.

Přímo se tak vnucuje otázka, zda si vůbec Frans Timmermans všiml, ve svém zápalu pro záchranu klimatu, že řada zemí podmínky pro masivní rozvoj OZE prostě nemá? Že jim často chybí moře na výstavbu offshore větrníků? Nebo že jsou v EU státy, kde je nedostatek slunečního svitu, takže využití fotovoltaiky nepřekračuje 10-11 procent z celého roku? Případně, že mnoho zemí nemá horské řeky, které by jim zajišťovaly významnou výrobu ve vodních elektrárnách, či že se na zemědělské půdě doposud pěstují plodiny pro naši obživu a ne biomasu pro výrobu elektřiny? (Čím déle přitom bude trvat válka, tím více bude chybět pšenice a další obiloviny, jež se v současné době dovážejí do států EU z Ruska a Ukrajiny.)

Kdyby něco takového místopředseda EK byť jen tušil, nemohl by vyzývat k tomu, abychom na „na obnovitelné zdroje přešli energie rychlostí blesku“. Nebo to, že „Putinova válka na Ukrajině naléhavě ukazuje, že je naléhavě nutné urychleně přejit na čistou energii.“

Skutečnost je totiž taková, že se potřebujeme co nejrychleji zbavit závislosti na dodávkách především plynu z Ruska. Vezmi, kde vezmi. Jestli je ta náhrada z OZE, nebo z uhlí, je v tuto chvíli úplně jedno. Pokud někdo tvrdí něco jiného, neříká pravdu. Nebo ji nevnímá. Oboje jej však diskvalifikuje pro jakoukoli odpovědnou politickou funkci.

Proč to nejde tak rychle?

Urychleně přejít na čistou energii zkrátka opravdu nedokážeme a to hned z několika zásadních důvodů:

Je to v prvé řadě ekonomicky a časově nereálné, OZE totiž levné v žádném případě nejsou. Ukázkovým příkladem je Německo a to, co s elektřinou způsobila jeho Energiewende. Čili právě přechod na obnovitelné zdroje. Stát, jenž stále neplní své vlastní závazky na snižování emisí oxidu uhličitého, má nejdražší elektřinu v Evropě!

Především však přetrvává zásadní slabina OZE. Z podstaty jsou to totiž zdroje občasné a ani jejich masívní instalace nezajišťuje elektřinu v době, kdy ji opravdu potřebujeme. Protože když nefouká vítr, nebo nesvítí slunce, tak je úplně jedno, kolik těchto zdrojů je k dispozici. Jejich produkce bude stejně rovna nule. Snahy poroučet větru a dešti již tady v minulosti byly, všichni víme, jak dopadly. Tedy nedopadly. Neboť to prostě nejde.

Ohrožení dodávek plynu, kvůli ruskému napadení Ukrajiny, jasně ukázalo, že EU musí s „klimatickými plány“ šlápnout na brzdu. Protože zatím nemá technologie, které by dokázaly státům zajistit spolehlivě dostatek elektřiny.

Ruský plyn nedokáže Evropská unie do konce roku nahradit. Obnovitelné zdroje, ani zelený vodík jej nenahradí také. Analýza možností jasně ukazuje, že je potřeba odložit „uhelný exit“.

Co ukazuje německá cesta?

Rozsah problému zamýšlené transformace energetiky přibližuje pohled na produkci elektřiny v Německu. Přestože má ve větru a fotovoltaice instalovaný výkon 124 gigawatt, jsou dny, kdy tato obří soustava nedodává prakticky žádnou elektřinu. Mimochodem, například loni nedokázala tato soustava pokrýt německé potřeby ani na jeden okamžik. Země má proto v provozu stále i konvenční elektrárenskou soustavu s instalovaným výkonem zhruba 100 gigawatt, která dodává chybějící elektřinu.

Německo tak může sloužit jako pokusný model, jakási laboratoř přechodu na obnovitelné zdroje v plném provozu. Výsledky tohoto neuvěřitelně drahého pokusu, trvajícího víc, než 10 let, jsou ovšem tristní. Kromě toho, že má země reálně dvě energetické základny, z nichž ta podporovaná není schopná uspokojit spotřebu, má také nejdražší elektřinu v EU.

Hlavní poplatek na podporu obnovitelných zdrojů EEG Umlage vzrostl mezi roky 2008 – 2018 o 500 procent. Za roky 2020 – 2025 budou náklady na OZE 520 miliard eur, což je více, než 13,5 bilionu korun. V přepočtu na velikost produkce elektřiny v Česku by to bylo 2,1 bilionu korun. Čili žádné „jednotky miliard“ jak se uvádí například ve studii Greenpeace.

Zelený vodík?

Nic na negativním vývoji energetiky nemění ani deklarace o tom, že státy v EU nahradí zemní plyn „zeleným“ vodíkem, který se bude vyrábět v Evropě. Zelený totiž bude ten vodík, který se vyrobí za pomoci elektřiny získané z obnovitelných zdrojů. Tedy ze zdrojů, které loni nedokázaly ani na jeden den, ba dokonce ani na jednu hodinu, dodat Německu tolik elektřiny, kolik země potřebuje. A to přes to, že má v těchto zdrojích již asi dva roky instalovaný vyšší výkon, než v konvenčních zdrojích. Ty však, protože nejsou závislé na počasí a denní době, zemi zásobovat bez problémů zvládnou. (Zatím. S letošním odstavením posledních jaderných elektráren a pravděpodobnými problémy s ruskými dodávkami se totiž bude situace rychle měnit k horšímu.)

Jak by tedy mohly OZE dodávat dostatek elektřiny pro výrobu vodíku, který má v maximální možné míře nahradit zemní plyn? Tím spíš, že spotřeba elektřiny poroste i bez výroby vodíku. Jen samotná vynucovaná elektromobilita je totiž schopná spotřebovat velkou část současné produkce elektřiny. Samotná výroba vodíku má ještě jednu podstatnou vadu. Z vyrobeného plynu se totiž získá méně energie, než je na jeho výrobu potřeba vynaložit.

To vše vyžaduje odpovědi na několik neodbytných otázek. Například, kolik větrníků a fotovoltaických panelů by se muselo opravdu postavit? Jakou plochu by zabraly a jak by pak vypadala česká a evropská krajina? Bude se vodík primárně vyrábět jen v době, kdy budou příznivé podmínky pro obnovitelné zdroje a ony budou (teoreticky) vyrábět víc, než bude potřeba? Bude taková výroba vodíku stačit? Nebo se bude kvůli vodíku stavět podstatně víc OZE? Kolik to bude stát? A především – odkud budeme brát elektřinu, když nebude foukat vítr a svítit slunce? Protože v takové době je úplně jedno, kolik OZE je postavených a jaký mají instalovaný výkon. Stejně nedodají nic.

Bateriová úložiště s celostátní kapacitou by přitom byla tak drahá, že by o nich některé státy možná ani nemohly uvažovat (jen pro Česko by to vyžadovalo biliony korun). A jiný způsob akumulace reálně neznáme. Považovat výrobu – podle plánů – nezbytného vodíku, za akumulaci energie je při současném stavu technologií a nárocích na spotřebu jen obelháváním sebe sama.

Hledáme-li energetickou bezpečnost, nemůžeme se navíc spolehnout na výrobky, které dovážíme. Především z Číny. O její nevypočitatelnosti dobře vypovídá postoj, který zaujala k ruské válce s Ukrajinou. Nebo jak se projevuje ve všem, co souvisí s Tchajwanem. Více než polovina fotovoltaiky má přitom čínské razítko „made in PRC“ a ta ostatní se dováží ze států, které má nejlidnatější země světa v dosahu a může tak jejich přístup snadno ovlivňovat. Ostatně i zhruba polovina produkce větrných elektráren vzniká v Asii. (Mimochodem, jestli EU také chce takzvanou uhlíkovou neutralitu, tak uhlíková stopa, byť jen dopravy těchto výrobků do prostoru EU je obrovská.)

Situace Česka?

Podle posledních dvou studií společnosti ČEPS, se při současném trendu stane Česko brzy státem závislým na dovozu elektřiny (2025). Zamýšlené odstavování uhelných zdrojů totiž má být rychlejší, než výstavba nových jaderných zdrojů. Dočasný přechod energetiky a teplárenství na plyn je evidentně mimo hru (ostatně emisně ani nákladově nedával smysl nikdy) a pak už Česku zbývají jen obnovitelné zdroje. Situace je o to vážnější, že na budoucí import není v žádném případě možné se spoléhat. Byť to někteří aktivističtí europoslanci navrhují. Vynucený rychlý odchod od uhlí totiž do nedostatečné vlastní produkce elektřiny žene i prakticky všechny členské státy EU.

Podle studií zdrojové přiměřenosti společnosti ČEPS (MAF 2020 a MAF 2021) bude podle zpracovaných scénářů velká část evropských států v roce 2030 i 2040 závislá na dovozu elektřiny. Podle Konzervativního scénáře MAF 2021 v roce 2030 dokonce více, než polovina.

Česká republika má přitom horší podmínky pro rozvoj OZE, než sousední Německo či Polsko. To má moře, v jehož mělkých vodách může stavět větrné elektrárny celkem po libosti. V česku však musí všechna pole větrníků stát v docela blízkém dohledu lidských obydlí. Což samo o sobě je hnusné, když se pak za příznivých podmínek roztočí vrtule, doslova se na to nedá koukat. Zejména v noci, kdy se ve tmě míhají červená světla na konci rotorů. S ohledem na průměrnou roční rychlost větru je navíc pro výstavbu těchto zdrojů vhodná jen pětina území, zahrnující především pohraniční hory. Tedy obvykle více či méně chráněná území. Nemáme ale ani horské řeky, na kterých bychom mohli postavit další přehrady. Vlastně už je potenciál energeticky využívaných přehrad v tuzemsku prakticky vyčerpán.
Podle recenzované studie Cesta ke klimatické neutralitě EU do roku 2050 nemáme v Česku ani dost volného místa pro stavbu tolika fotovoltaických farem, kolik by jich bylo potřeba pro zásobování celé republiky. Tedy v případě, že svítí slunce, protože jaksi máme méně slunečných dnů, než má třeba Řecko či Španělsko.

Co tedy může dělat Česko?

Rozhodně nenapodobovat německou utopistickou cestu jménem Energiewende, která by nás zničila jak ekonomicky, tak z hlediska energetické bezpečnosti. Přechod energetiky na zemní plyn – byť dočasný – není nyní proveditelný. Navíc emisně nedává vůbec žádný smysl. To, že byl vyjednán v rámci EU, na věci nic nemění. Musíme urychleně připravit a hlavně zahájit výstavbu ne jednoho, ale několika bloků jaderných elektráren a samozřejmě hledat alternativy rozložení energetického mixu na vícepalivovou základnu. Od uhlí však můžeme odejít až v momentě, kdy za něj bude bezpečná, ekonomicky přijatelná a ověřeně funkční náhrada. Což v podstatě znamená se vrátit k závěrům naší Uhelné komise z konce roku 2020.

A upozornění na závěr. Tohle není uhelná propaganda, nýbrž energetická fakta. Najít jiné zdroje, než uhlí a plyn, je bezpochyby správná cesta. Jen se po ní můžeme vydat až ve chvíli, kdy ty jiné zdroje budou fungovat tak, jak potřebujeme. Na víře v brzké dotažení modulárních reaktorů.