Modernizovat evropskou energetiku tak, aby splňovala ambiciózní klimatické cíle, chce především hodně času. Plán Evropské unie na desítky let dopředu nazvaný Green Deal proto počítal s dočasnou výpomocí zemního plynu, který je k životnímu prostředí přece jen ohleduplnější než uhlí nebo ropa. Zároveň si ale s sebou nese geopolitické bezpečnostní riziko, což se naplno projevilo po vypuknutí války na Ukrajině.

„40 procent spotřeby zemního plynu, který proudí do Evropy z Ruska, není možné ničím nahradit. Ani okamžitě, ani v rámci jednoho roku. Pro nás to znamená hledání všech možných úspor a nouzových řešení, často ne úplně zelených, a zároveň urychlení přechodu k zeleným technologiím,“ popsal současnou situaci na debatě Eurocentra Václav Bartuška, zvláštní velvyslanec ČR pro energetickou bezpečnost.

Dříve za klima, dnes především za bezpečnost. Nutnost zbavit se závislosti na ruském plynu je stále aktuálnější. Jednou z možných alternativ by se mohl stát biometan. Jeho výrobu nyní chce Evropská komise zásadně navýšit.

„Vítězi“ současné krize se tak stávají především obnovitelné zdroje, na které se v evropských plánech velmi sázelo a nyní dostanou ještě větší roli, ale také daleko spornější jaderná energie.

Podle Dany Drábové, předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, se v Evropě dlouho diskutovalo o tom, jestli jsou obnovitelné zdroje a jádro protivníci, nebo vhodní partneři. Ve světle nových událostí ale do budoucna nejspíš převládne ten druhý přístup.

Jaderné plány napříč EU

Konkrétně pro Českou republiku, chronicky závislou na ruském plynu, je jádro zcela klíčové, což dává vehementně najevo i na evropské úrovni. Vláda nedávno spustila tendr na stavbu nových bloků v elektrárně Dukovany, projekt s předběžně odhadovanou cenou 160 miliard korun ale zatím doprovází řada neznámých.

„Jestliže bude stavba skutečně zahájena v roce 2029, jak se plánuje, tak je spuštění v roce 2036 realizovatelné. V Evropě se nicméně příliš nedaří stavět velké investiční celky v rámci rozpočtu a harmonogramu. Na druhou stranu nedokážeme vůbec odhadnout, jak se teď pod tlakem všechno zrychlí,“ podotkla Drábová.

Nukleární energie nabývá na významu i v zemích, kde se to možná nečekalo. „Objevily se země, u kterých s tím před 10, 15 lety nikdo nepočítal, a které začínají velmi seriózně mluvit o nových jaderných reaktorech. Typickým příkladem je Nizozemsko,“ uvedl výzkumný pracovník Centra pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy Vojtěch Kotecký.

Opačným směrem jde naopak Německo, které se svých jaderných zdrojů v posledních letech zbavovalo. Hosté debaty upozornili na to, že i kdyby se Němci teď rozhodli svůj přístup přehodnotit, z technického hlediska už „zařadit zpátečku“ nejde.

Podle Koteckého je přesto možné, že se Německo jednou k jaderné energetice vrátí. „Nepůjde ale o ty stávající reaktory. Dovedu si živě představit, že pokud se na trhu v příští dekádě ve větší míře objeví komerční modulární reaktory, minimálně některé části Německa o nich začnou seriózně uvažovat,“ řekl odborník.

„Substituční léčba“ se musí promyslet

Evropa se chce zbavit své závislosti na Rusku především proto, aby ji Moskva nemohla do budoucna vydírat. Chce být zkrátka „paní svého osudu“. Proto musí tentokrát skladbu dodavatelů energetických surovin dobře promyslet.

Platí to i pro jaderné palivo, které často dodává právě Rusko. Česká republika ale už pracuje na nápravě. ČEZ minulý týden oznámil, že pro Temelín vybral nové dodavatele z USA a Francie, a ruského tak opouští.

„U Dukovan se bude hledat společné řešení pro pětici zemí, které mají stejné reaktory. Důležitější je ale otázka obohacování uranu, které drží ze 45 procent opět Rusko, a my budeme sledovat, jak se Spojené státy a další země snaží vrátit zpátky do hry,“ popsal blízkou budoucnost Bartuška.

Pokud by při výstavbě nového jaderného bloku došlo k nějakým problémům, může to ohrozit rating České republiky. Podobná rizika ale vůbec nejsou součástí debaty, varuje v rozhovoru pro EURACTIV.cz Oldřich Sklenář.

Riziko závislosti hrozí také u obnovitelných zdrojů. U solárních panelů, a vůbec všech technologií pro moderní energetiku, existuje podle Drábové jeden problém, který se zmiňuje jen velmi opatrně, protože se neví, co s ním udělat. Jsou to materiály potřebné pro jejich výrobu.

„Řada z nich je běžných, zde řešíme jen rostoucí ceny, ale řada obsahuje chemické elementy, které mají ve svém názvu slovo ,vzácné‘– vzácné zeminy, kovy vzácných zemin, vzácné kovy. Na smůlu je příroda po planetě rozdělila ještě daleko méně spravedlivě než ropu a zemní plyn. 80 procent současných známých a těžitelných zásob nějakým způsobem ovládá Čína,“ upozornila Drábová.

Před Evropskou unií a jejími členskými státy tak podle Bartušky leží velký úkol vybrat takové energetické technologie, kde bude minimální podíl těchto vzácných zemin, kovů a plynů.

„Když to necháme na trhu, tak se v naší závislosti pouze přesuneme z Rijádu a Moskvy do Pekingu a Konga. Například lithium je ze dvou třetin těženo v jedné zemi, a to právě v Kongu, kovy vzácných zemin jsou pak z 98 procent těženy v jedné oblasti v Mongolsku. (…) I kvůli válce na Ukrajině je potřeba si říct, jak moc chce být Evropa závislá na zemích ,ne úplně přátelských‘, jak říkají Rusové,“ uzavřel velvyslanec.