Ruský plyn a ropu plánuje řada evropských politiků nahradit zrychleným zvýšením kapacity solární elektráren. Odborníci ale důrazně varují, že jde jednak o zdroje závislé na počasí, navíc hrozí, že ze závislosti na Rusku pouze přejdeme k závislosti na komunistické Číně.

Evropský klimatický plán Fit for 55 předpokládá, že by obnovitelné zdroje v Evropě měly do konce desetiletí pokrýt dvě pětiny spotřeby. Válka na Ukrajině způsobila, že se ozývá volání po ještě rychlejším přechodu na zelené zdroje.

Tyto plány mají však minimálně dva pořádné háčky. Tím prvním je, že obnovitelné zdroje, zejména solární a větrné, jsou závislé na počasí. Zejména v zimních měsících je v naší části Evropy jejich výroba stále velmi nízká. Právě proto činilo Německo v minulosti kroky ve prospěch zemního plynu, chtělo jím totiž tato „hluchá období“ vykrývat.

Druhým a neméně závažným problémem je, že jak ve výrobě obnovitelných zdrojů, tak v surovinách pro ni nezbytných je Evropa těžce závislá. A to v drtivé míře na Číně.

Dosavadní výsledky snah o evropskou solární renesanci, která by vrátila výrobu panelů „domů“, jsou zatím kapacitně nedostačující pro pokrytí našich potřeb, napsal Týdeník HROT. Pokud se mají naplnit plány na zásadní navýšení podílu obnovitelných zdrojů na výrobě elektřiny, bude logicky nutné také zásadně zvýšit tempo jejich výstavby. Evropa ale ani dnes není zdaleka soběstačná, natož aby uměla uspokojit ještě vyšší poptávku.

Čínská solární dominance

Plné tři čtvrtiny nových solárních panelů pocházejí z Číny. Firmy ze zemí Unie dnes umějí vyprodukovat ročně panely o kapacitě maximálně deset gigawattů. V evropských firmách se navíc často montují jen komponenty dodané – z Číny.

Podle aktualizované analýzy o strategické závislosti Evropy se navíc závislost zdaleka neomezuje „jen“ na finální výrobky, ale týká se celého dlouhého, komplikovaného výrobního řetězce fotovoltaických technologií. Tento řetězec lze rozdělit na čtyři hlavní části: výrobu polykrystalického křemíku, jeho navazující zpracování, výrobu solárních článků a nakonec celých modulů. Analytici Evropské komise spočítali, že Čína dominuje všem čtyřem, a to s podílem na světovém trhu od sedmdesáti do 96 procent. „Velmi vysoká závislost na jediné zemi vytváří významná rizika narušení dodávek, a tím i zavádění fotovoltaiky v EU,“ varuje studie.

Analýza zároveň upozorňuje, kromě výrobní soběstačnosti chybí Unii i soběstačnost surovinová. Hned u několika kovů využívaných při výrobě panelů je evropská závislost na dodávkách z ciziny dokonce stoprocentní – například u molybdenu, boru, fosforu nebo telluru. Výrobci fotovoltaik také dovážejí kolem osmdesáti procent „neevropského“ stříbra, dvě třetiny zinku a surového křemíku a více než polovinu niklu nebo oceli.

Zdroje jednotlivých nerostných surovin jsou sice – na rozdíl od solárních meziproduktů – více diverzifikované, u mnoha z nich se ale opět objevuje Čína, a to přímo jako producent, případně dovozce kovů z afrických „kolonií“. A nejen to, třeba u niklu nebo hliníku navíc patří mezi klíčové producenty Rusko.

Evropská komise se uklidňuje tím, že devadesát procent materiálů z vysloužilých solárních panelů bude možné do roku 2050 recyklovat a používat znovu. V té době by na starém kontinentu mělo být k dispozici šedesát až 78 milionů tun fotovoltaického odpadu, který pokryje potřebu surovin. Otázkou ale zůstává, co bude do té doby a zda solární recyklační „perpetuum mobile“ opravdu zajistí Evropě soběstačnost.