Evropská unie postupně snižuje množství vydávaných emisních povolenek, proto budou pro firmy emitující CO₂ (což naše uhelné elektrárny jsou) emisní povolenky stále větší značnou dodatečnou ekonomickou zátěží. Nad rámec snižujícího se limitu se budou muset povolenky nakupovat. Dnešní cena povolenky je přes 40 eur za tunu emitovaného CO₂ a podle všeho nebude lépe. Pod ekonomickým tlakem bude sám emitent cítit potřebu uhelné zdroje odstavovat. Náš průmysl i domácnosti však elektřinu potřebují, takže se musíme poohlédnout, kde ji vezmeme.

Podle všeho ji nebudeme moci dovézt, neboť naši sousedé (i vzdálenější) budou v podobné nebo i horší situaci. Bude tedy nutné zdražovat, aby se provoz uhelných elektráren vyplatil i s dodatečnou cenou povolenek, což povede ke zdražení českých výrobků i energetické chudobě řady domácností, pokud stát nezajistí dostatečně rychlou náhradu odstavených uhelných zdrojů novými, bezemisními, avšak dostatečně spolehlivými.

K náhradě uhelných elektráren musíme připočíst i potřebu nových zdrojů pro souběžné nabíjení 100 tisíc předpokládaných elektromobilů. To je dodatečných 2 000 MW, což se rovná výkonu současné elektrárny Temelín. Kolik elektromobilů ve skutečnosti budeme souběžně provozovat? Nevím. Někteří politici říkají půl milionu, ale bylo by dobré, kdyby raději předem naslouchali odborníkům, jakým je například prof. Ing. Jan Macek, DrSc. z ČVUT, a nedávali našemu hospodářství cíle, které jsou sotva užitečné.

Zodpovědný je stát

Obnovitelné zdroje jsou považovány za bezemisní, ale nejsou spolehlivé a jsou závislé na počasí a denním i ročním cyklu. Koeficient využití fotovoltaiky v našich podmínkách je navíc jen slabých 10 procent! Plynové elektrárny nejsou bezemisní a budou rovněž vyžadovat emisní povolenky, byť v menším množství než ty uhelné. Plyn je už dnes drahý a bude dražší. Cestou jsou tedy elektrárny jaderné. Spolehlivost i bezemisnost splňují. Budí, žel, spoustu vášní na politické scéně EU.

Stát je zodpovědný za realizaci státní energetické koncepce. Otázkou je, kdo je ten stát, do jehož rukou vkládáme naději, že se postará?

Ještě před třiceti léty to bylo jednoduché. Stát prostřednictvím ministra paliv a energetiky zadal ČEZ, jaká je jeho elektroenergetická koncepce a firma byla povinna realizací. ČEZ měl ze zákona povinnost všem odběratelům zajistit dodávku elektřiny. Měl k tomu nejen portfolio elektráren, ale i všech rozvodných závodů. Nebyli překupníci, elektřina se neprodávala na burze, takže naše ceny nebyly určovány německým trhem. ČEZ měl své silné technické útvary, které vytvářely plány a připravovaly jejich realizaci. Měl silný projekční útvar, kterým byl Energoprojekt (EGP) Praha s řadou specializovaných filiálek. Přípravu investic zajišťoval Energoinvest, přímo podřízený ČEZ. Tyto technické útvary byly po nástupu Martina Romana do čela ČEZ v roce 2003 velmi redukovány, některé už neexistují. Nepřinášely bezprostřední zisk. Program obnovy, před kterým nyní naše elektroenergetika stojí, si obnovu silných technických útvarů ČEZ bude vyžadovat.

Dnes to v elektroenergetice tak snadné není. ČEZ je sice dominantním výrobcem elektřiny na českém trhu, ale není jediným, a navíc se stal akciovou společností, v níž stát vlastní necelých 70 procent akcií a zbývajících 30 procent je v rukou jiných subjektů. Cílem dnešního ČEZ není zajišťovat výrobu elektřiny, ale produkovat zisk. Začne-li produkovat lepší zisk na jiné aktivitě, může elektroenergetický trh opustit. Na výšce dividend jsou zainteresováni akcionáři, jimž by mělo záležet i na obnově elektroenergetických zdrojů. Měli by se tedy spokojit s nižší dividendou. Jenže mnozí z nich chtějí peníze pokud možno ihned. Co bude zítra, je nezajímá. To by vláda, která je zodpovědná za naplňování státní energetické koncepce, neměla dopustit. Za vládu je nositelem tohoto úkolu ministerstvo průmyslu a obchodu, respektive jeho útvary, které jsou určitým reziduem bývalého ministerstva paliv a energetiky. Jenže dividendy z ČEZ jsou vítanou podporou státního rozpočtu. Takže ministerstvo průmyslu a obchodu a ministerstvo financí se budou muset dohodnout, což ale bude problém, v němž MPO bude stát nejen proti MF, ale i ostatním resortům, které se nebudou chtít uskromnit.

Plánovat a připravovat

U nás se dnes hovoří o soutěži na výstavbu pouze bloku 5 (do výkonu 1 200 MW) v Dukovanech. To je, bohužel, výsledek působení posledního vládního zmocněnce. Dnešní představenstvo ČEZ by, jak se zdá, nejraději nestavělo nic. Je to velká práce a velká starost. ČEZ by měl být přitom první, kdo by měl křičet, že jeden blok v Dukovanech nestačí. Měl by být aktivní, ale zatím vymýšlel důvody, pro které nemůže začít.

ČEZ by měl plánovat a připravovat v Dukovanech i výstavbu bloku 6 a dále bloků 3 a 4 v Temelíně a zcela zřejmě i další. V Energoprojektu by měla probíhat příprava dokumentace pro výstavbu jaderných bloků v lokalitě Tetov (s tou se počítalo), ale zřejmě, výhodněji, v severních Čechách, v lokalitě současných uhelných elektráren, kde jsou mohutná zařízení přenosové soustavy i dostatek chladicí vody ve vodnatých řekách. Jistou nevýhodou je seizmická aktivita Podkrušnohoří. Založení stavby jaderné elektrárny je ale i pro takovéto staveniště možné. Energoprojekt Praha už kdysi zpracoval studii prokazující proveditelnost výstavby v této lokalitě. Zčásti by se tak řešil i velký sociální problém Ústeckého a Karlovarského kraje, který nastane po útlumu výroby v uhelných elektrárnách. Je třeba vypracovat studie vlivu na životní prostředí (EIA) pro všechna další staveniště přicházející v úvahu.

Dnes se u nás sotva najde politik, který by měl odvahu říci, že budeme potřebovat šest nových bloků po 1 200 MW (schopných regulace zatížení). Ty bloky by měly být stejné. Těch šest bloků je takový objem práce, který si nesmí nechat náš průmysl ujít. Dodávka „na klíč“ zahraničním dodavatelem je pro dnešní ČEZ pohodlná, ale drahá, i kdyby se stavěl jen jediný elektroenergetický jaderný blok. Při šesti blocích musí práce zůstat minimálně z 85 procent doma.

A hlavně začít

Závazek odstavit uhelné elektrárny do roku 2035 je tedy nesplnitelný. Uhelné elektrárny mohou být odstavovány postupně podle náběhu nových zdrojů. V ideálním případě v létech 2035 až 2045. Opačně to přece nejde. Ale hlavně začít. Jsme ve velkém zpoždění.

Vzhledem k potřebě velkých investic do elektroenergetiky by bylo určitě spravedlivé, aby se hlavní akcionář ČEZ (stát) rozhodl snížit dividendu po dobu výstavby dalších bloků. Na výstavbě dalších bloků (obnově portfolia výrobních kapacity) by se měli podílet všichni akcionáři, tj. stát ze 70 procent a z 30 procent ostatní akcionáři.