Trochu jsem znejistěl, když jsem si prohlédl data (všechna jsou z portálu Energostat za období září 2020 – srpen 2021). Tam se dozvíme, že dnes, v době obrovského rozmachu fotovoltaiky, tzv. „slunečné“ státy (Portugalsko, Španělsko, Itálie, Řecko, Bulharsko) vyrábějí tímto způsobem méně než 10 % elektřiny, v Portugalsku dokonce jen 3,1 % a v Bulharsku ještě méně). Kde tedy udělali místní soudruzi chybu, když u nás to bude za pár let skvěle fungovat v podstatně vyšší míře?

Tak jsem se zamyslel nad našimi čísly. Na celkové výrobě 77,556 TWh se podílely solární elektrárny 2,076 TWh (2,7 %), výroba z uhlí a plynu činila 34,935 TWh (45,0 %). Výroba elektřiny ze solárů funguje ve slunečných dnech a v grafickém vyjádření časového průběhu výroby vidíme, že se (pochopitelně) v podstatě uplatňuje jen na pokrytí zvýšené denní poptávky. V takovém případě se dispečersky snižuje výroba z uhlí či plynu, což jsou snadno řiditelné zdroje. Variabilita využití jejich výkonu je obrovská, v zimním období (a bez slunečního svitu) zvýšené poptávky po elektřině lze využít prakticky až maxima jejich výkonu; naopak v době letních nedělních nocí je výroba z uhlí výrazně potlačena. A co se děje v případě, když přes den slunce nesvítí? Samozřejmě nic – uhelné zdroje pouze zvýší výrobu a elektřiny je vždy dostatek – v celoroční bilanci by se jednalo pouze o zvýšení výroby z uhlí a plynu o necelých 6 %. Toto je naprosto nejjednodušší důkaz toho, že kdyby v ČR neexistovala jedna jediná solární elektrárna, tak se v dodávce elektřiny absolutně nic nestane.

Pardon – stane – každý z nás nebude platit v ceně elektřiny dotace na fotovoltaiku v celkové výši 29 mld. Kč ročně. Budeme ale muset zaplatit za ty terawatthodiny vyrobené v uhlí (asi 3 mld. korun v retailových cenách), a také za emisní povolenky, protože těch 2,067 TWh bude vyrobeno v emisních zdrojích. Ekvivalentem této výroby je emise cca 1 mil. tun CO₂, což vyvolá náklady na emisní povolenky (při ceně povolenky 50 €/t CO₂ )* ve výši 1,3 mld. Kč. Takže celkem ušetříme 24,7 mld. Kč ročně.

Nesmíme ale zapomenout na životní prostředí – předjímaný vliv emisí CO₂ na klimatické změny. Výše uvedené zvýšení emisí je 1 mil. tun CO₂, což je 1 % našich ročních emisí (100 mil. tun CO₂). A nyní – o jaký podíl jde? V evropském měřítku (3 304 mil. tun CO₂) emitujeme 3 %, ve světovém (38 017 mil. tun CO₂) to je 0,26 %.

Zajímavá je Čína – její podíl na světových emisích je cca 30 % a v následujících pěti letech uvede do provozu cca 250 GW nových uhelných elektráren (30krát více, než je instalovaný výkon našich v následujících 10 – 15 letech zavřených zdrojích).

To naše navýšení o 1 % by tedy představovalo navýšení světových emisí o 0,0026 %, což je nejen mimo statistickou chybu, ale i naprosto nezachytitelné jakýmkoliv sebelepším fyzikálním měřením.

A co s těmi ušetřenými 25 miliardami ročně? Určitě by šly uplatnit rozumněji na spoustu opatření snižujících emise a inovujících naši ekonomiku. Za dvacet let to dává částku na dva nové jaderné bloky, které mimo jiného ušetří 8 – 10 % našich emisí CO₂ – pak by i požadavek EU na snížení stávajících emisí o 14 – 15 % do roku 2030 byl splnitelný. Zdá se to zvláštní, ale čísla nelžou – pokud bychom nepodporovali solární elektrárny, podstatně lépe bychom plnili evropské cíle boje s klimatickými změnami a ještě bychom ušetřili.

Autor je absolvent řádného a postgraduálního studia na jaderné fakultě ČVUT. Celoživotní jaderník, profesně se nejvíce profilující v oblasti radioaktivních odpadů, vlivu jaderných elektráren na životní prostředí, mediální prezentace a strategií jádra. Nyní je prezidentem spolku Jaderní veteráni a o energetice rovněž diskutuje v rámci think-tanku Realistická energetika a ekologie.