Je tomu tak i v případě další připravované novely zákona 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), kterou poslalo počátkem dubna letošního roku do připomínkového řízení Ministerstvo životního prostředí (MŽP). Ambicí novely je totiž reagovat na loňskou ekologickou havárii na řece Bečvě. Součástí novely je přitom úprava kompetencí orgánů, které mají ekologické havárie na vodě řešit, zavedení nové kategorie havárie mimořádného rozsahu a především zvýšení sankcí za porušení tohoto zákona na pětinásobek současného stavu. Bohužel je však třeba konstatovat, že znění navrhované novely je především krokem politickým a populistickým, který kauzu Bečva, která stále není vyšetřena, nevyřeší, a dalším potenciálním kauzám obdobného typu těžko zabrání.

Již samotná myšlenka novelizovat zákony vždy, když dojde k nějakému maléru, je z podstaty věci varující a ukazující buď na to, že současné zákony jsou napsány špatně nebo právě příliš složitě, nebo že je zodpovědné orgány neumí (nebo nechtějí) správným způsobem interpretovat a vymáhat. Řešení, kterým má být v uvedené novele razantní zvýšení sankcí za prohřešky, je pak nejen výrazem populismu, ale také nástrojem stále rostoucího vlivu státu na každodenní dění, systémově vytvářejí rizika likvidačních sankcí a strach ve společnosti jako metodu k ovládání lidí. Částečnou omluvou sice může být skutečnost, že postupující inflace by se měla nějakým způsobem promítnout i do „valorizace pokut“, skokové pětinásobné zdražení ale jinak pochopitelnou valorizaci výrazně předbíhá. A to i navzdory skutečnosti, že čistota a kvalita vody je ve společnosti stále podceňovaným a jistě velmi důležitým tématem, a zejména úmyslné znečišťování vody si jistě nemalé sankce zaslouží.

Obecně je ovšem nutné konstatovat, že novela vodního zákona není ani zdaleka jediným případem, kdy politická reprezentace řeší problémy zvýšením sankcí a pokut. A zvyšování sankcí také není jediným sporným přístupem, jak se v ČR řeší problémy. Dalším z nich jsou také stále častěji vytvářené analýzy problémů, jejichž cílem je odkládat řešení a vzbuzovat zdání objektivy, ačkoli se málokdo už zabývá tím, kdo je zadavatelem analýz, kdo jejich zpracovatelem a zdali to nejsou právě analýzy, které odůvodňují následné legislativní zásahy. Do třetice je také již standardní metodou vytváření různých odborných komisí, jejichž cíl je také deklarovaná objektivizace nějakého sdělení, problém je ale stejný jako u analýz – kdo a proč do nich jejich členy jmenuje a s jakým cílem. Připomenout lze přitom, že jde o nevolené orgány s často velmi širokými kompetencemi, které mohou zvrátit při vhodném marketingu jakákoli - špatná, ale i dobrá - rozhodnutí. Samostatnou kapitolou jsou pak odborné posudky, které jsou v praxi individuálním vyjádřením názoru na problém, který se ale může lišit o 100 procent.

Ve všech zmiňovaných metodách se přitom ztrácí odpovědnost konkrétního politika, konkrétního orgánu nebo konkrétního pracovníka a naopak se posiluje snaha o kolektivní (ne)odpovědnost zejména za nepopulární rozhodnutí, z nichž lze při dobrém marketingu v případě potřeby vycouvat. Bez přijetí osobní odpovědnosti na všech úrovních se ovšem prostřednictvím komisí, analýz či zvyšováním pokut těžko dopracujeme k potřebným změnám v přístupu k problémům – nejen těch týkajících se znečišťování vody.