Česká republika nakonec závazek klimatické neutrality podpořila výměnou za zmínění jaderné energetiky jakožto možného přechodného zdroje energie, ačkoli tato věta pouze opakuje to, co již v Evropské unii platí, tedy že členské státy mají možnost rozhodovat o složení svých energetických mixů, včetně poměru zastoupení jádra. Ke kladnému rozhodnutí o klimatické neutralitě mimo jiné přispělo i prohlášení Evropské investiční banky, že mezi lety 2021 a 2030 plánuje do nízkouhlíkové transformace investovat 1 trilion eur. V neposlední řadě byla Evropským parlamentem schválena pravidla pro zelené investice (tzv. taxonomie), podle nichž bude nyní možné jasně určit, co může být považováno za zelené projekty a co nikoliv. Jádro a plyn jsou i zde považovány pouze za přechodné zdroje pro překlenutí transformace z fosilních zdrojů na obnovitelné, nikoliv za čisté a udržitelné zdroje jako takové.

Evropská zelená dohoda je ambiciózním plánem, který bude rámovat počínání nové Evropské komise po příštích pět let a pravděpodobně se promítne i do počínání dalších Komisí, které přijdou po ní. Zveřejněná strategie obsahuje padesát konkrétních bodů, kterým se chce nová Komise prioritně věnovat. Netýká se tak pouze zmírňování změn klimatu, ale také ochrany přírody a biodiverzity, omezování nadbytečného používání jednorázových plastů či snižování znečištění ovzduší. Podle vlastních slov Ursuly von der Leyen se jedná o zásadní historický moment, srovnatelný s „přistáním na Měsíci“.

Jedním z nejzajímavějších bodů, které jistě přitáhne mnoho pozornosti v následujících měsících, je nově navržený mechanismus na podporu spravedlivé transformace (tzv. Just Transition Mechanism). Skrze tento mechanismus by mělo být investováno až 100 miliard eur do těch evropských regionů, které jsou nejvíce závislé na fosilních palivech a pro které tudíž bude dekarbonizace nejvíce náročná. V České republice se to bude týkat tzv. uhelných regionů – Ústeckého, Karlovarského a Moravskoslezského kraje.

Evropská zelená dohoda také obsahuje návrh na zavedení uhlíkového vyrovnání na hranicích (tzv. carbon border adjustment), které má zabránit tomu, aby evropské emisně náročné produkty ztratily konkurenceschopnost oproti produktům ze zemí, které nebudou mít tak vysoké požadavky na snižování emisí. Často citovaná obava ze ztráty konkurenční výhody kvůli ambiciózní klimatické politice je tak do značné míry neopodstatněná.

Po stránce ochrany klimatu se jedná o přelomový dokument, který v kombinaci s dalšími legislativními a finančními nástroji může pomoci dostat Evropskou unii na správnou cestu k uhlíkové neutralitě. Aby však Evropská zelená dohoda reálně uspěla a přinesla výsledky, musí se Evropské komisi podařit dostat na svojí stranu všechny členské státy (i ty zatím nepříliš ochotné) a přesvědčit je, že se nejedná o další „diktát“ z Bruselu, ale o nezbytnou vizi toho, jak zachovat šanci na bezpečnou budoucnost pro nás všechny. Z oficiální komunikace předsedkyně von der Leyen je patrné, že si je tohoto problému vědoma a snaží se Evropskou zelenou dohodu členským státům prodat jakožto strategii pro růst, která „nebere, ale naopak dává“. Zatímco z pohledu nutného snižování emisí může být snaha o neustálý růst problematická až kontraproduktivní, z hlediska přiblížení této ambiciózní vize většině evropské společnosti je to nezbytný strategický tah. Pouze pokud bude Evropská zelená dohoda většinově akceptována, bude zde šance, že se jí podaří naplnit.

Kateřina Davidová, Centrum pro dopravu a energetiku