Celá republika se rozdělí do čtyř zón podle toho, v jaké „vodní kondici“ region je, přičemž ve třech zónách zůstatky vzrostou. Průměrně to vychází na navýšení o 17 procent pro hlavní sezonu, tedy léto, a o čtvrtinu pro jarní sezonu. A je to skutečně minimum, většinu roku by mělo krajinou pádit podstatně víc kubíků za sekundu.

Na Bílém potoce na Šumavě obnovili malou vodní elektrárnu z časů monarchie, která vyráběla energii lepenkárně. Od ledna ji čeká problém, v němž nebude sama: vládním nařízením se zvednou minimální zůstatkové průtoky čili povinný objem vody, který musí téci řekami i potoky. Zrovna na tom Bílém se zvedá o 2 700 procent. Změny je třeba, aby koryta nevysychala, ale o to méně zbude na elektrárny a další. Kvůli tomu propukl v zákulisí ostrý spor mezi resortem životního prostředí, který průtoky zvedá, a ministerstvem zemědělství. To je přesvědčené, že voda bude chybět i na pití či závlahy.

Ministerstvo zemědělství (MZe), kam povrchové vody gesčně patří, míní, že na něco takového nejsou v tuzemské přírodě kapacity. Aspoň ne tak, aby to někdo neodskákal. „Poslední suché roky jasně ukázaly, že vody není dost ani na zajištění povolených odběrů, ani na výšení minimálního zůstatkového průtoku,“ sdělil LN mluvčí MZe Vojtěch Bílý. Postoj sdílejí správci povodí, farmáři a majitelé vodních elektráren, kde není sporu, že změnu nepříjemně pocítí. Ty, které svádějí vodu z řeky náhonem, mají přijít o 20 procent kapacity, což v penězích dělá sekeru 58,6 milionu korun ročně.

Mnohdy jsou to sto let staré stavby, třeba mlýny, a ve svém povolení žádný minimální zůstatek stanovený nemají či jej mají rovný nule. „Takoví odběratelé zásadním způsobem poškozují vodní tok a způsobují újmu nejen přírodě vázané na vodu, ale i všem dalším uživatelům toku,“ odmítá kritiku Petra Roubíčková, mluvčí ministerstva životního prostředí (MŽP). „Malí vodníci“, jak si výrobci energie z říční síly říkají, považují revizi už vydaných povolení za nepřiměřený zásah do svých byznysových práv a legitimních očekávání.

Faktem je, že turbíny jsou dimenzované na určitý přísun „paliva“ a když na ně půjde méně vody, ztráta poplyne i z toho, že se dostanou mimo optimální výkonové nastavení. S ministerským propočtem finančního dopadu, který vychází v přepočtu na jednu elektrárnu na 123 tisíc korun ročně, proto nesouzní.

„Je to úplný blábol. Pokud by došlo na naše obavy o plošném uplatnění změn, u menších zdrojů by to znamenalo až 30 procentní snížení tržeb. U řady z nich tedy faktickou likvidaci,“ sdělil LN Pavel Štípský ze Svazu podnikatelů pro využití energetických zdrojů, kam „vodníci“ spadají.

Dvě třetiny z celkem 1 442 vodních elektráren jsou mikrozdroje vybudované v bývalých mlýnech, továrnách nebo třeba na pilách, v jejichž stařičkých povoleních k odběru žádné minimum pro řeku určené není, protože se na ekologické aspekty tolik nehledělo. „To však neznamená, že jejich provozovatelé nenechávají zůstatkový průtok, protože tak musejí činit i na základě zákona o ochraně životního prostředí,“ dodává Štípský. Cílem nových hodnot je udržet v řekách dost vody, aby se uměly samy pročistit, aby nezahynulo, co v nich žije.

Vodoprávním úřadům zůstane možnost dovolit, aby toho v korytě proudilo méně, než nařizuje zákon, jestliže pro to jsou důležité důvody spojené s veřejným zájmem – to je dodávka pitné vody, v některých regionech ani podzemní alternativu nemají. Odběry na zalévání polí či průmyslové využití už tak jednoznačnou prioritu mít nemusejí – to bude záležet na individuální úvaze posílených vodoprávních úřadů.

Nové hodnoty se vážou na jejich zmocnění, jež jim dá takzvaná suchá hlava vodního zákona, aby sáhly i do již vydaných povolení k odběru z řek, pokud uvidí, že původní rozhodnutí neodpovídají realitě. Jednou z těch realit budou i vyšší minimální průtoky. Ty budou platit obecně až pro nově vydaná povolení, ne retroaktivně, úřad ale bude moci sáhnout do existujících limitů, sezná-li, že to škodí přírodě.

Zásadní pochybení kolegů z MŽP spočívá dle resortu zemědělství v tom, že při propočítávání dopadů hleděli na objemy povolených odběrů a srovnali to s tím, kolik se jí vážně odebere – vychází to v průměru na 43 procent objemu. Ale na mnoha místech se odběry v praxi mimořádně omezovaly, protože v řekách, a dokonce i v nádržích už žádná rezerva nebyla. Neboli že hodnocení dopadů vychází z teoretických čísel, ne z praxe suchopárných let. Jako příklad v interní názorové přestřelce se uvádí vodárenská nádrž Vír na Svratce.

Bere se odtud asi 13 procent objemu, který je povolený, a stejně se tam muselo loni mimořádně povolit, že pod nádrží bude v řece vody méně, než je dovoleno, protože jinak by bylo ohrožené zásobování pitnou vodou pro asi půl milionu lidí. Podobně u zavlažování: v povodí Blšanky a Liboce v Ústeckém kraji roste chmel. Pěstitelé mají povolení, aby si načerpali, ale v posledních letech se to neděje. Buď to vodoprávní úřad zakáže, jako se to vinou suchopáru periodicky děje, nebo si vodu vzít nemohou, protože by nedodrželi už nynější minimální zůstatkový průtok. A i tam se má hodnota zvedat.

„Ve víceletých suchých obdobích může dojít k tomu, že ani větší vodní nádrž nebude moci zabezpečit stanovený zůstatkový průtok, aniž by riskovala, že dojde k jejímu vypuštění,“ namítá resort zemědělství a dodává, že koncepce je pochybená hned ve svém úvodu: proč má voda téct rychleji, když ji chceme na českém území spíš zadržovat. MŽP intenzivně nesouhlasí s dovětkem, že je to zcela naopak – vyschlá řeka není příznak zdravé krajiny. Jedna strana o druhé pak soudí, že ji ta druhá ignoruje.